Bylo to dávno, ještě v minulém tisíciletí…přesně v srpnu roku 1995, kdy se na stanovém táboře v malebném údolí Malé Hané, u Vrážného, poblíž Chornice, setkala tehdy ještě studentka učitelství (jako programová vedoucí tábora pro rodiče s dětmi) s mladým lékařem (účastníkem tábora), který v té době již pracoval na pražské záchrance.
Od tohoto okamžiku, do další kapitoly uplynulo ještě hodně vody,… ale právě tady a právě tehdy se projekt První pomoc prožitkem stal MOŽNOSTÍ 🙂.
To bylo tentokrát v dubnu roku 2009. Byli jsme dva, vzali jsme si sebou na pomoc jednu čerstvou absolventku gymplu a 15 kamarádů, kteří se uvolili, že to s námi zkusí.
Šlo o to zjistit, jestli aktivity typu zážitkových programů z letního tábora mohou fungovat i v „serióznějším kontextu“ – neboli – dají-li se použít pro výuku první pomoci zážitkovým způsobem.
Polovina dvoučleného lektorského týmu byla OPTIMISTICKÁ a věřila, že TO PŮJDE, polovina byla, no nebudeme říkat přímo PESIMISTICKÁ.. no prostě tomu NEVĚŘIL🙂.
Další události nabraly poměrně rychlý spád – oslovili jsme partnera, abychom měli odbornou záštitu, sestavili první tým – část přišla s Ondrou z Prahy, větší část byli Jihočeši. Od samotného počátku jsme tým skládali ze zdravotníků a „prožitkářů“ (pedagogů, cvičitelů a lektorů zážitkového vzdělávání).
15 měsíců uteklo jako voda, měli jsme základ metodiky, měli jsme první ověření v kurzech pro učitele, ale taky jasný pocit, že je ještě hodně práce před námi.
Měli jsme za sebou první zkušenost s projektovým řízením, i s aparátem, kterému je nezbytné čelit při realizaci projektů 🙂.
Cíle tohoto projektu byly o poznání smělejší. Naplánovali jsme si:
Velkým povzbuzením pro nás bylo, že když jsme na začátku září 2013, kdy projekt startoval, oslovili školy s nabídkou kurzů, měli jsme během prvního týdne do konce projektu VYPRODÁNO!
Po skončení druhého projektu nastalo období, ve kterém už subjekty, jako my – malé neziskovky – na „evropské peníze“ nedosáhly. Další projekt se nekonal a my to zkusili bez grantové finanční podpory.
Někdy to jede, někdy to trochu skřípe. Jsou lepší a horší časy, ale světe div se, vzdělávání pokračuje celých dalších 12 let. Kurzy probíhají, tým se obměňuje, rozšiřuje, ale pořád velká část zůstává s námi a materiály pro výuku (e-learning, obsah kurzů i metodické materiály pro školy) jsou stále aktuální (rozuměj – daří se je průběžně opakovaně aktualizovat).
Kromě nových zdravotníků a prožitkářů jsme tým rozšířili o velký počet figurantů.
Natáčeli jsme celkem čtyřikrát.
Poprvé v roce 2011, s amatérskou technikou, „na
koleni“, první videa do e-learingu.
V druhém projektu, kde jsme byli smělejší, jsme natáčeli hned
dvakrát v průběhu roku 2014 – jednou další videa do
e-learningu (instruktážní i testová) a podruhé výukové filmy pro
školy.
V roce 2019 jsme si stříhli čtvrté natáčení, již mimo
projekty, z vlastních prostředků a s podporou sponzorů.
Natáčení bylo vždy dobrodružné, užili jsme spoustu legrace, zapojili do spolupráce mnohé z obyvatel obce Hlavatce.
A ještě dobrodružnější byla pak „etapa postprodukce“ – dál to nebudu rozvádět, protože MODŘÍ JIŽ VĚDÍ 🙂.
Na konci obou projektů jsme uspořádali, jak se sluší,
závěrečné konference, párkrát jsme pak byli na konferenci
pozváni.
Vzhledem k tomu, že oba naše projekty byly vybrány jako PŘIKLADY
DOBRÉ PRAXE, zúčastnili jsme se tří konferenci, kde byly vybrané
projekty představeny. Dvakrát to bylo v Českých Budějovicích, jednou
v Jihlavě.
Byli jsme také pozváni na celostátní konferenci Asociace ředitelů gymnázií (v Táboře) a dvakrát jsme navštívili hlavní město. Poprvé s aktivním příspěvkem na odborné konferenci Resuscitace 2017 a podruhé na konferenci Učím první pomoc, kterou pořádá ZdrSEM.
Níže najdete dvě pozvánky do našeho Archivu. Ta první, to bylo největší dobrodružství a ta druhá, ta je klíčová pro získání odpovědi na otázku KDE SE BEROU MIMONI?
