FAQ? - možná spíš časté a oblíbené mýty v PP
Pokud jste zde odpověď na „svoji“ otázku nenašli, pište nám na ppp@mimoni.cz
S postiženým po úrazu nesmím jakkoliv hýbat, protože by mohl mít poraněnou páteř…
Pokud máme jistotu, že postižený zřetelně dýchá a nehrozí žádné nebezpečí, počkejme s manipulací až na profesionály.
Pokud nedýchá normálně (příp. to nejsme schopni spolehlivě ověřit), nebo mu hrozí nějaké nebezpečí, je naopak nutné s ním manipulovat (uvolnit dýchací cesty záklonem hlavy, vyprostit jej z nebezpečného prostoru apod.)!!!
Na tísňovou linku 155 volám pouze v případě přímého ohrožení života…
Na tísňovou linku Zdravotnické záchranné služby 155 můžeme volat kdykoliv i v případě, že si nejsme stavem postiženého jisti, případně jej chceme jen zkonzultovat.
Mohu být potrestán(a) za to, že zavolám záchrannou službu „zbytečně“?
O vyslání posádky záchranné služby rozhoduje dispečer zdravotnického operačního střediska na základě informací od volajícího. Nemusíme se tedy bát žádného postihu za neindikovaný výjezd, samozřejmě pokud se nebude jednat o jednoznačné zneužití tísňové linky (např. falešné volání, uvedení jednoznačně nepravdivých informací apod.).
Jsem povinen poskytnout první pomoc, pokud by při tom mohl být ohrožen můj život nebo mé zdraví?
Ne, bezpečnost zachránců je vždy na prvním místě! Pokud nám hrozí zřejmá rizika, snažme se zajistit vlastní bezpečnost a počkejme na profesionály. Na druhou stranu by mělo jít o hrozící riziko, které není v příkrém nepoměru se stupněm ohrožení postiženého. Tj. například nelze argumentovat, že záklon hlavy u nedýchajícího pacienta v bezvědomí po dopravní nehodě nebyl proveden proto, že při manipulaci v autě by mohlo u zachránce dojít ke vzniku oděrek a jejich následnému zánětu apod.
V případě více zraněných se nejdříve věnuji těm, kteří křičí…
Naopak – naši pomoc většinou nejvíce potřebují ti, kteří si o ni nejsou schopni říci, (např. jsou v bezvědomí). Těmto postiženým se musíme vždy věnovat přednostně.
Při neodkladné resuscitaci musíme vždy provádět nepřímou srdeční masáž a umělé dýchání…
Při resuscitaci má absolutní prioritu provádění kvalitní nepřímé srdeční masáže (stlačování hrudníku s minimálním přerušováním). Umělé vdechy provádíme pouze v případě, že jsme v jejich technice proškoleni a jsme ochotni je provádět. V takovém případě resuscitujeme v poměru 30 kompresí hrudníku: 2 pokusy o umělý vdech (s krátkým přerušením masáže – ne více než 5 vteřin).
Výjimku tvoří záchrana tonoucích, zejména dětí. Tam bychom se měli pokusit o uvolnění dýchacích cest a v případě potřeby i o „prodýchnutí“ postiženého vždy.
Resuscitaci zahajujeme v případě, že postižený nemá hmatný tep…
Hmatání pulzu (tepu) není potřeba – je to nespolehlivé a vlastně i zbytečné. Resuscitaci zahajujeme neprodleně v případě, kdy je postižený v bezvědomí, nedýchá normálně a nemá žádné další projevy života (např. křeče).
Mohu resuscitovat i v poloze vsedě?
Postiženého resuscitujeme v poloze vleže na zádech na tvrdé podložce. Resuscitace v jiných polohách je účinná jen velmi málo, nebo vůbec.
Dýchací cesty zprůchodňujeme vytažením „zapadlého jazyka“…
K uvolnění dýchacích cest postačuje „pouhý“ záklon hlavy postiženého. Nikdy se nesnažíme jazyk vytahovat postiženému z pusy – je to nemožné a navíc i nebezpečné!
Pokud budu při resuscitaci stlačovat hrudník rychleji, je to lepší?
NE, naopak! Při stlačování hrudníku se stlačí i srdce a tím se z něj vytlačí krev do oběhu. Při uvolnění se hrudník svou elasticitou vrací zpět do původní polohy a taktéž srdce se znovu naplní krví. Pokud by stlačování bylo příliš rychlé, srdce by se nestihlo krví naplnit a komprese by tak byly neúčinné. Navíc by to zbytečně vysilovalo zachránce.
Při krvácení je nejúčinnější škrtidlo
Zaškrcovadlo bychom měli použít výhradně pro zastavení masivního krvácení, např. při amputaci končetiny. Na většinu krvácejících ran bohatě postačí tlakový obvaz.
Škrtidlo se přikládá co nejblíže k ráně
Aby zaškrcení bylo účinné, je zapotřebí přitlačit tepnu ke kosti. Toho je možné docílit na HK v polovině paže a na DK v polovině stehna. Tj. zaškrcení provádíme vždy na paži (mezi loktem a ramenem), resp. ve stehně (mezi kolenem a kyčlí), bez ohledu na to, kde na končetině k poranění došlo.